Výstava v Litvě.

Na náš další výlet jsme vyrazili 3.8.2011. Klasické složení  já a Pavel,  ridgebačka Bou a bišon horský  Einyšek, Toni a Vladimír a kluci kolií Bengee a Nýmo. Tentokrát se k nám přidala i Irenka a její  holčička jack russela Sally. Zpočátku jsme měla obavy, jak Bou přijme další fenku, ale nakonec  z nich byly super kámošky a řádily  jak černá ruka, blbly se všech nejvíc.

Aby  pejsi  nebyli úplně hotoví, spali jsme ve Varšavě. Klasický hotel, jen venčení se odehrávalo pouze na vodítku, jelikož se ve Varšavě nesmí se psama do parku. Dokonce ani kola, bruslaři a běžci. Tak to mi hlava už moc nebere. Další den jsme vyrazili směr Litva. Severní Polsko je úplně jiné,než jak  známe jeho jižní části. Bohužel se staví dálnice ve velkém a tak to znamenalo nekonečné popojíždění  po metrech. Nakonec  jsme přeci jen do Litvy dojeli a nastalo nahánění se s člověkem, kterému jsme soukromě říkali „Algifen“, aby nás dovedl na místo. Jediné, co jsme věděli bylo, že budeme někde v baráku blízko města. Jaké bylo ale naše překvapení. Klasická dřevěnka jak je  známe z ruských filmů, obrovská zahrada, ruská „báňa“ a vana ve škopku venku, grily, ohniště, altánky, ohrada s koňmi, kozy, ovce, slepice a tři místní psi. Domeček uvnitř byl překrásný  včetně staré pece Nejdříve šok, jak uhlídáme našich dalších 5 psů,ale brzy jsme vymysleli plán.Ten naše úžasná zlatíčka předělala  po svém a to tak, že se sžili se všemi, co tu bydleli. Jen obrovský  zlý kavkazák musel  zůstat v kleci. Bou byla absolutně unešená, co všechno jsme jí přichystali k lovu. Naštěstí přes ohradu se jí to nepodařilo. Chytla i slepici, ta hrůzou ztuhla a to jí zachránilo život. Když se nehýbala, Bou ji přidržela packou,ale nekousla. Mrtvoly přece nehryžu, když jsem ridgeback…. usmívala se na mne :))). Všichni jsme se shodli, že tak úžasné místo už nikde na světě nelze najít. A to ještě  jako třešnička na dortu tam s s námi bydlel pravý ruský „mužik“, který se o  všechno staral. Povídání s ním bylo zážitkem.Druhý den se jelo na výstavu. 

První den jsme jeli všichni ráno, abychom zjistili, jak probíhá organizace výstavy a hlavně jak s veterinární kontrolou a registrací. Tím se stalo, že jsme již zůstalii my s holkama a fandili koliím Bengeemu a Nýmovi a holčičce Sally. Bou šla do kruhu až velmi pozdě odpoledne.

Veterinární kontrolu nikdo neřeší a byla dobrovolná. Prý někde v bílém stanu,zněla odpověd organizátora. Výstava se konala na letišti,což bylo úžasné. Na rozdíl od Čech, mohli jsme si zajet až ke kruhu. Pro všechny to znamenalo záchranu, protože bylo opravdu šílené horko.A jak jsme brzy zjistili, hodně lidí celé dva dny kempovalo přímo na místě a nemuseli tak shánět hotel a přesouvat se. Vstupné se neplatilo.

K našemu překvapení se katalog musel koupit! To jsem ještě nikde nezažila. Naštěstí jsem měla peníze u sebe a vzala ho hned ráno. K úžasu všech v podvečer ani druhý den již nebyly !   Nedělní vystavovatelé měli prostě smůlu.

Zboží ve stáncích bylo úchvatné a jiné, než známe z jiných výstav. Jen stánek s jídlem byl jen jeden a to znamenalo nekonečné fronty.

Co jsme chválili nejvíce bylo, že se nemuselo hromadně ráno vrhnout na veterinu a registraci,každý si přijel jak potřeboval. Rozpisy v kruzích byly na minuty a vystavovatelé věděli, kdy půjdou na řadu. Jen jsme předem neměli informace jak je známě od nás, kolik je celkem v naší rase a rozpis kruhů. To se nikde na severních výstavách neuvádí.

První den bylo hodně velké horko a BOu čekala celkem 7 hodin. Byť v autě a s procházkami, bylo to na ní dlouhé. V kruhu sice hezky stála, ale odmítala běhat a táhla se na vodítku jak lemra. Bylo jasné, že si vyslouží VD. Druhý den to bylo o trošku lepší, ruský velmi přísný rozhodčí prohmatával a popisoval na fenách snad vše a když mi řekl „Očenchorošo“, bylo to jasné a odešla jsem z kruhu. Přede mnou dostali VD všechny rezavky a také odešly. PO chvíli mi rozhodčí ukázal, že mám běhat o první místo. Tak to jsem nějak v hlavě nepobrala. Běhaly jsme, ale BOu nic moc a tak zaslouženě vyhrála krásná fenka ze Švédska.Klasika,jak už si v zahraničí pomalu zvykáme. První místo má V, někdy druhé. Velmi často se ale na těchto výstavách stává, že druhé místo má prostě VD. Nakonec jsme z druhého místa měli radost, protože jsem porazili úžasnou ukrajinskou šampionku.

Celá naše výprava byla úspěšná, odváželi si krásné výsledky. Dojem z litevské výstavy byl perfektní. Všichni byli v poklidu, usmívali se avše si užívali.

V podvečer jsme si ještě zajeli do města na procházku a zmrzlinu. Městečko Druskininkai je nádherné a nikomu tu psi nevadí na rozdíl od Itálie.

Bohužel po několika dnech jsme museli tuto úžasnou čistou a kvetoucí zemi opustit a nabrat směr domů. Však za týdense vrátíme.:o))))))))))))

                                   DOVOLENÁ  A VÝSTAVA  V ITÁLII

Do delty Pádu  jezdíme již více jak 10  let. Bohužel se Itálie mění před očima a mizí tak  přístavy v původní podobě,  italské hospůdky, lavičky  s místníma  či  divoké pláže. Místo toho najdete super moderní kempy, mezinárodní hotely a restaurace a to vše v jednom stylu  jako v jiných jižních zemích.  S těmito změnami ale  přišly i pro nás nepříjemné zákazy psů úplně všude.  S pejskem nesmíte ani po většině mostů v rekreačních oblastech,   nesmí se projít přes pláž, i když tam nechceme zůstat, ubytování se psem  nenajdete i kdyby jste se pokrájeli a sednout si  k poslednímu stolu venku před hospodou  na ulici znamená křik čišníka a  agresivní vyhazov.    Dokonce i na výstavě psů, kde jsme byli, nebylo možné  mít psa  ve vzdálenosti menší než 5 metrů od stánku s jídlem.  Je to paradoxní , když člověk  všude jinde potká potulné vesnické psy, domácí hlídači nemají často plot a  pohybují se zcela bez dozoru.  Vzhledem k této nepříjemné situaci jsme se letos rozhodli pro velkou lod, kde budeme svými pány. Vyrazili jsme ve složení já, Pavel, moje sestra Toni a její manžel Vladimír a 4 pejsi. Einyšek bišon, Bouinka ridgeback, Bengee zlatá kolie a Nýmo triko kolie. Aby cesta nebyla až tak moc únavná, spali jsme v Rakousku  v úžasném horském hotelu.  Po příjezdu do přístavu Porto Viro jsme se museli nejdříve naučit  vše, co musí námořníci umět s lodí a  konečně jsme vypluli. Ovšem až po vztyčení pirátské vlajky

.

První  opuštění přístavu zpočátku vypadalo  jako když vyplouvá lod se zkušenými námořníky. Ale již po chvíli se nám začala záď  z neznámých  důvodů točit hned na jednu stranu a  hned na druhou a jakoby nás něco drželo. Zkontrolovali jsme kotvu, levobok, pravobok a nakonec i sonar, zda nás  neuchopila tajemná  příšera.  A taky, že držela ! :o)))) ne lochneska, ale elektrický kabel, na který byla lod  připojena v přístavu ....

Delta Pádu je hodně velká oblast  s mnoha rameny, bažinami, ostrovami a  a mělčinami. Pluli jsme si v poklidu a užívali  si samoty  a  volnosti.  Na pustých ostrovech si pejsci lítali  podle svého a nikomu nevadili. Chytali jsme sumce a poznávali  přístavy . Ty nové, moderní  již pozbyly  té pravé atmosféry. Ale ty starší  nás nadchly. Vůbec nám nevadilo,že sprcha byla dřevěná budka a že na nás dělaly pravidelné útoky letky komárů. Večeře na palubě při zapadajícím slunci a spaní na vodě vše vynahradilo. Ale nebyla jen romantika. Jeden člen posádky se při odstrkování lodi  málem utopil, když mu bahno chytlo nohy a on nedokázal nastoupit do již plující bárky. Další  námořníci (já a Pavel) se ho snažili zachránit,  až na jeho ženu Toni, která to vše točila a nehla ani brvou. Jen se smála a smála...... Dokonce jsme byli půl dne  i praví trosečníci. To když raní odliv byl větší, než jsme předpokládali a lod totálně celá uvízla v lepkavém bahně. Museli jsme ji vykopat a dělat strouhy pro přívod vody pod lod. Po několika hodinách jsme s ní již dokázali trochu pohnout  a pomalu ji odtláčeli na moře. Zajeli jsme si i na národní  výstavu do Argenty. V loňském roce  se nám  tam moc líbilo a Bou vyhrála co se dalo. Letos  jsme byli překvapeni, kolik vystavovatelů přijelo. Minimálně třikrát více a konkurence u ridgebacků byla  hodně silná. Nakonec  Bou získala letos  pěkné druhé místo.  Stejně tak kolie Bengee, Nymo  byl první a běhal o BOBa. Výstava byla fajn, jen nám vloni připadala taková více přátelská. Po parném dni jsme se vyloženě těšili na loď.

Být na Pádu a nejet do Benátek, to by  pro nás nebyla dovolená. Jako každý rok jsme jeli až večer, není takové horko a noční město je  naprosto úžasné. Vše žije, gondoly s lampičkama proplouvají kanálama a na náměstí Sv.Marka hrají živé kapely. Turisti neví, kam se dříve dívat a co fotit. Benátky mají pro nás takové kouzlo, že se všichni vždy hodně nastrojíme a upravíme. Tentokrát při „lakovacím večírku“ mne a sestry asistovala i Bouinka a jako  správná ženská chtěla taky vypadat k světu. Udělaly jsme jí  luxusní manikůru a půjčily třpitivý lak :o)))))  Určitě by  si  nový image  více užila, nebýt fery. Lodní doprava do centra je hodně  nepříjemná. Motory  jsou neskutečně hlučné, celá lod se třepe a poskakuje. Každé přistání v zastávce je provázeno  mnoha ranami, nárazy a šťouchancemi. Ještě nikdy jsem neviděla Bou tak vyděšenou.  Noční Benátky  jako vždy nadchly a nebýt agresivních čišníků a prodavačů, výlet by byl dokonalý.

Atmosféra  delty Pádu je jedinečná a  kdo může, se sem vrací.

 

 

Výlet  na  Ukrajinu

Příprava  na výstavu  ve Lvově nebyla tak jednoduchá, jako když jedeme  do jiných obvyklých zemích.  Na stránkách Lvovského klubu byly po celou dobu pouze základní informace. Propozice nedělají a obsazení kruhů taky ne. Když jsme chtěli něco vědět, prostě se muselo zavolat.  Jak se mi ted hodila znalost ruštiny :o)))) Měli jsme však obavy, zda  na hranicích bude stačit  očkování a vyšetření protilátek. Ptala jsem se na konzulátě, na státní veterinární správě, ale nikdo to nevěděl.  Museli jsme to risknout.  Vzhledem  k tomu, že člověk  netuší, jak dlouho bude na hranicích, rozhodli jsme se  přespat v Polsku a ráno vyrazit směr Ukrajina. Najít ale hotel, kde nás ubytují se 4 psama nebylo jednoduché. Jeli jsme totiž dva páry, moje sestra s manželem a její dvě kolie, já a Pavel a holčička rhodézkého ridgebacka Bou a bišon Einy. Nakonec  bylo ubytování  skvělé. Na přechodu  nás celníci velmi příjemně překvapili. Prošli jsme 9 kontrol a během hodiny jsme se ocitli na Ukrajině!  Jiný svět . Hlavní cesta sice kdysi měla asfalt, to bylo ale dávno. V současnosti    jedna díra větší než druhá. Popsat se to nedá. Všechny ostatní silnice jsou jen  prašné. Některé domy jsou opravené,  jiné  těsně před spadnutím. Bohatá sídla obehnaná vysokými zdmi a mezitím všudepřítomné kravky. Pasou se všude,  před kostelem, na zahradách luxusních vil  i v příkopech. Procházejí se po silnici. Pro nás šokující bylo, že všude pobíhají divocí psi. Mají smečky, které si chrání svá  území, mezi sebou mají rozdělené úkoly. Když například přecházejí 4 proudou silnici, každý z nich hlídá něco a přeběhnou teprve na jsitotu. Jsou absolutně všude, ve vesnicích, ve Lvově, v areálu tržiště, v prostou výstavy, za každým stánkem.  Před Lvovem byla objíždka a tím jsme se dostali do míst, kde zajisté nikdy cizinec nebyl. Ani GPS je neznala. Po hodině  jsme se konečně přiblížili k centru města.Bylo vyhráno. Kdybych neměla vysoké auto, k hotelu bychom se nedostali. Tak hrozné cesty nemají ani tréninkové  plochy pro tanky. Bez nadsázky. Průjezd městem byl trénink nervů a řidičských schopností. Po cestě jede tolik aut,autobusů a tramvají, kolik se tam vejde. Mezi nimi se neustále proplétají lidé, kteří absolutně nerespektují nic jako přechod nebo semafor. Ráno  jsme vyjeli tak,abychom byli na místě   aspon 2 hodiny před zahájením.Ale ani tak to nestačilo, pokud bychom vystavovali na začátku.  I když jsme velmi rychle pochopili systém, jako první se muselo zaplatit. Na celou výstavu  se otevřela dvě okénka. Pořadatelky hledaly  účastníky ručně v papírových seznamech a vůbec to nezvládaly. Nervozita  stoupala,nadávky ve všech jazycích   byly velmi hlasité. Fronta se  změnila v jeden velký chumel a kdo měl větší sílu a drzost, postupoval davem k okénku. Někteří to psychicky nezvládli a bouchali do okénka až  prasklo. I  tak se mi podařilo probojovat se dopředu a při bitce jsme si vzpomněla i na ruské nadávky. Díky vytrvalosti  byli naši psi zaplaceni a šlo se k registraci. Tam to vypadalo podobně. Po té následoval veterinář a dálší krok  platba veterináře. Zase někde jinde :o)))) A ted  najit kruh a v kolik vystavujeme. Měli jsme štěstí.šli jme na řadu až odpoledne. Dokonce jsme s koluškama byli i v jednom kruhu. Jejich systém funguje tak, že každá  rasa jde v určitou hodinu a opravdu  vše přesně klape.  Pan rozhodčí Zhuk z Běloruska byl velmi pečlivý a mile nás překvapil, když Bou získala V1,CAC.  Geronimo (kolie ) získal V1,CAC,CACIB, BOB a Bengee ( druhá kolie) vybojoval V1,CAC,res.CACIB. Obrovská radost. Atmosféra  byla úžasná, lidé příjemní, neustále  většina kolovala a povídala si.  Všichni byli v pohodě. Na hotel jsme se dostali až večer.Město bylo zvařené z důvodu fotbalu a oslav a po zoufalém objíždění centra jsme se vydali přes pěší zónu.Na jejím konci stál policista, který když uviděl auto, nevěřil vlastním očím a výhružně šáhl po zbrani. Bylo jasné, že nás bud zavře nebo zastřelí. Nakonec  ale pochopil naši situaci a pustil nás.   Po večeři a malém mejdanu jsme padli. Druhý den v neděli bylo vše trochu jednodušší .Výstava byla opět suprová  a naše radost byla snad ještě větší než v sobotu,.Rozhodčí Dorotu Witkowskou jsem znala  z polských výstav  a byla jsem přesvědčená o  tom, že se jí Bou nebude moc líbit. Naše  rezavka ale zabojovala takových způsobem, že jsme odcházeli z neuvěřitelným V1,CAC!.  Kluci kolie opět zazářili a oba dostali V1,CAC. Ze Lvova se vyjelo  v podvečer a byla před námi hodně dlouhá cesta domů.  Po zkušenostech z města  nám úsměvně připadly cesty s dírama jako pohoda. Na hranicích nás čekalo 11 kontrol  a ve 4.hodiny ráno nás přivítal domov.

Kočka

Kočka je vlastně takový malý lev. A já jako ridgeback bych měla lvy honit. Jenže! Najděte  lva nebo kočku!  To není jen tak. Několikrát jsem viděla  podobného tvora jak zdrhá přes zahradu a skáče na plot. Ale byla to opravdu kočka?  Einyšek jako starší brácha  pak letí jako šílený a křičí:  „Chyť tu kočku! Nadběhni ji:“.Vždycky to ale byl takový fofr, že než jsem se vzpamatovala, tvor byl dávno pryč. Víte, já jsem hodně rychlá když lítám venku,ale ještě pořád se učím od Einyška. Než mi dojde, co se děje,chvíli to trvá :o)))   Moje panička vždycky říká: „No jo,vždyt to je jenom Bouinka!“ Tím pádem jsem až do včerejšího dne kočku ani lva zblízka neviděla.  Jednou se to ale stát muselo. Byli jsme jako obvykle na procházce na loukách a kopcích. Panička nás  pořád  nenápadně   stahovala jedním směrem a když jsme se vraceli, nezvykle jsme šli dolů okrajem sjezdovky. Ale protože tam bylo moc sněhu, zkoušeli jsme projít remízkama. Konečně byl konec křoví a maliní a s radostí jsme vyběhli na louku. V tom jsem ji uviděla několik desítek metrů předemnou.Lovila, plížila se jako lev a připravila se ke skoku. Nachystala  jsem se ke sprintu. Ale ještě pořád jsem si nebyla jistá, zda to je opravdu kočka! Najendou se za mnou ozval šustot a Einyšek se rozběhl tak rychle, až hlína od tlapek lítala. Když letí on , letím taky a vyrazila jsem. Kočka  nás zaslechla a snažila se utéct, neměla ale  žádnou šanci. Když jsem k ní dorazila, mlčela a nehýbala se. Nejdříve jsem si jí očuchala a než jsem se rozhodla k dalšímu, kočka  zaječela, zaprskala a vyrazila do útoku. To neměla dělat.Probudila ve mně  ty nejstarší pudy a začal lov. Správně jak to ridgeback dělá jsem se pustila do specielního tance zastrašování.Po té následovaly skoky, aby viděla, jak jsem velká a kdykoli se pohla, dala jsem jí facku. Myslela jsem si bláhová, že to bude stačit. Ale bylo to horší. Mezitím dorazil na pomoc i Einyšek.Z  kočky se stala litá šelma a začala to být vážné.Několikrát mne sekla po čumáku a těsně vedle oka. Šla jsem po ní, ale v poslední chvíli mne něco stáhlo zpátky. Už bych ji měla. Co se stalo? To doběhla chudák panička a skočila po mně. Ale já jsem lovec, snažila jsem se jí to hlasitě vysvětlit. Podařilo se mi vyškubnout a vrhla jsem se znovu do bitky. Kočka ale využila situace a skočila mi z boku na břicho. Zatla všechny drápy a pověsila se na mne. Einyš jí skočil na záda  a strhnul jí na zem. Chudák malý to ale odskákal několika  krvavými zraněními, protože  při zápase  mu kočka vší silou  narvala drápy pod kůži. Chvilku jsem nevěděla, kdo je kdo v té chlupaté hromadě, ale když Einyšek začal pištět bolestí, neváhala jsem,zavrčela a kousla. Myslela jsem to doopravdy. Byla jsem přesvědčená, že tím se  malého lva zbavíme. Ale jak už to bývá, zasáhla opět panička. Nedovolila mi to dokončit. Byla skoro tak rychlá jako my dva. Šáhla mezi nás, hrábla po kočce, posunula ji víc k sobě a mně  chytla celou do náruče a táhla pryč. Třásla jsem se, štěkala, mrskala jsem sebou..... jediné, co jsem měla v hlavě bylo dorazit a ulovit tu zlou kočku. Byl to náročný zápas  tentokrát s paničkou, ale jasně podle jiných pravidel. A jak to u nás bývá, prohrála jsem  a byla odtažena do auta. Einyš se ještě jednou vrátil  s cílem kočku dorazit,ale přeci jen, krvácel a nechal se tedy odvolat. Ještě celé  odpoledne toho dne jsme oba byli plni zážitku a ted už vím, jak vypadá kočka zblízka. A taky vím, že jí to vše vrátím za nás za oba.  

Bou a moře

Tak už mám rok a tři měsíce a panička prohlásila, že je načase,abych poznala i moře.  Vymyslela plán a jeli jsme. Cesta byla hodně dlouhá a jak si páničci v autě povídali, tak jsme se s bráchou Einyškem  dozvěděli, že na většinu pláží pejsci nesmí. No, nechápu moc, co je pláž, ani proč tam nesmíme, ale nevadí, panička to  nějak vymyslí. A tak jsme jeli úplně celý den až byla  tma. Pánečkové nám několikrát zastavili,abychom se prošli, nám to ale připadalo málo.  Za chvíli jsme museli zase do auta. Nakonec jsme někam dojeli a  konečně vystoupili.   Ráno nás hodně brzy panička vzbudila a říkala, že prý jdeme k moři... Nevěděla jsem ještě , co je moře, ale těšia jsem se na procházku. Venku byly úplně jiné vůně a zvuky a najednou bylo přede mnou hodně moc vody, pořád se hýbala a vrtěla a  něco běželo ke mně a pak zase ode mne a  vůbec jsem nevěděla,  jestli mne to chce chytit. Než jsem si to  stihla promyslet, Einyšek se rozběhl a hup do vody a že to chytí za mne.... chvíli běžel za tou bílou věcí a chvíli před ní utíkal a smál se a dováděl a hodně  ho to bavilo. Já jsem se ale neodvážila.  Ušli jsme ještě kousek a najednou přede mnou jen písek a písek a rákosí a moc místa. Tak to je něco pro mne a vyrazila jsem tou nějvětší rychlostí a lítala jsem sem a tam a sem a tam. Několikrát jsem stihla ulovit Einyška a pánečky a nemohla jsem se nabažit  řádění v písku.  Učila jsem se chytat vodní ptáky a honila jsem racky.  Pořád  jsem si hlídala, co dělá Einyšek, on už tady byl mockrát a všechno  znal. A nejlepší bylo, když panička vyndala  pískací balónek. Einyšek  si sním hrál tak úžasně, že jsem mu ho musela sebrat a zkusit si to taky. No to byla zábava!  Moc mne to bavilo a když Einyšek  dokázal pro balonek vlítnout mezi ty bílé věci , už vím, že to jsou vlny,  a chytit ho i daleko  od břehu, odvážila jsem  taky. No to vám  bylo něco naprosto jiného a nádherného. To teprve byla  pořádná  hra. Skočit do  vody, bojovat s vlnama, rychle  vylovit balonek a stihnout utíkat ke břehu, než mne dohoní ještě  více slané vody. No a když to nestihnu, tak zavřu oči a budu plavat... Takhle jsme s Einyškem  a pánečkama řádili hodně dlouho a pokaždé to  v moři bylo velké dobrodružství. Ale večer jsme šli  brzy spát, protože ráno jsme jeli na výstavu. No, řeknu vám, že to mne teda nebaví. Snažím se udělat pánečkům radost a chvíli stát a pak zase běhat, ale to není jak v lese. Čekali jsme hodně dlouho, pršelo a byla zima a já jsem si tak přemýšlela, že bych tentokrát  za mne poslala do kruhu Einyška. Moc lidí si ho totiž fotilo a pořád ho chválili,ale nakonec  jsme musela jít já. Pan rozhodčí bylo moc milý a podařilo se nám s paničkou hezky spolu běžet a pak rovnat nožky a nakonec jsme  vyhrály co se dalo.  Prý se to píše V1, národní vítěz, BOB.

Cestou z výstavy nás málem smetla vichřice a déšt do moře, takovou bouří jsme jeli. A hned, jak jsme vystoupili z auta jsme utíkali na pláž  a všechno jsem  to tam  ze sebe vyběhala.

Další den jsme  chytali ryby.Páneček měl dlouhý klacík a házel ho do vody a pořád říkal, že uloví večeři. Nechytil nic... to kdyby mne pustili do lesa, já bych jim něco přinesla :o)))

A takhle krásně jsme týden lenošili. Pořád jsme chodili na procházky, běhali po pláži a  dívali se na moře. Museli jsme se sice vrátit domů, ale za dva měsíce jsme zpátky.